Když vítr fouká moc, je lepší na moře nevyjíždět a držet se v zátoce. Stále si nejsem příliš jistá tím, kdy ťuknu o dno. Několik utržených návnad už navždy leží na mořském dně. Nahazuju, čekám, až se mi gumová nástraha ponoří. Zdá se, že jsem nabrala nějaké chaluhy u dna. Kruci! Tak holt zase zpět. Když v tom se prut ohne až ke hladině! Ryba? Další záškub. Ryba!
„Hele, asi něco mám!“ hlásím a zápasím s navijákem. Už mi to docela jde. Utahuju brzdu a snažím se navíjet. Jde to ztuha.
„Pomalu, hlavně pomalu, nech ji unavit.“ Chlapi radí a sledují, jak zápasím.
„Jestli už nemůžeš, tak mi to dej, já ti ji přitáhnu.“ Kroutím hlavou, pomalu tahám dál. Pravou ruku už necítím, ale navíjím. Srdce mi buší jako o závod. Ještě kousek. Nad hladinu se vynoří lesklá kropenatá hlava. Vytahuju krásnou metrovou tresku! Chlapi se na mě usmívají a ví, že už jsem jejich! Že už jsem přišla na to, co na tom Norsku pořád mají…
Když vítr ustane, vykoukne sluníčko a my můžeme vyjíždět dál na volné moře. Loďka zamíří k modrému obzoru až k malým skalnatým ostrůvkům. Nahazujeme návnady do příboje. Voda se tříští o skálu, loďka se na vlnách kymácí. Chytat ve stoje na houpačce není žádná legrace! Ale berou! Taháme jednu rybu za druhou. Komu by se teď chtělo domů? Jenže, já budu muset na malou! Do přístavu daleko a v těch vlnách … Žádný kýbl, samozřejmě, nemám.
„Chlapi, došlo na nejhorší, musím čurat.“
„A sakra! Jak to uděláš?“
Rozhlížím se… Na zádi je boční hrana loďky asi tak vysoko, jako záchodová mísa…
„Všichni na příď!“ zavelím a sama zamířím na záď. Chlapi, jako jeden muž, udělají vlevo hleď a koukají k obzoru. Stáhnu gatě, zasednu, držím se. Nerada bych zahučela do vln. Jenže … Znáte ten pocit, když víte, že na vás někdo odněkud kouká? Nervózně se rozhlížím. A taky, že jo! Kormorán! Sedí na skále přímo nad lodí a drze očumuje!