Při mé první výpravě jsem předpokládala, že po příjezdu do kempu zalezeme do peřin a dospíme ten obrovský spánkový deficit z cesty. Oči se mi zavíraly únavou!
„Ani omylem! Musíme ti všechno hned ukázat!“ Což v překladu znamenalo: „Už nemůžeme čekat ani minutu a nutně potřebujeme vyrazit na ryby.“ Takže, hned do rybářského a hned na moře.
Je zima, poprchává, nad hladinou se povalují šedé cáry mlhy. Brázdíme zátoku v malém motorovém člunu. Chlapi nahazujou jako o život, zkouší různé nástrahy a do toho vykládají, kde to zrovna jsme a kam jedeme – Maják, Krabí zátoka, U drátů, U poblitýho… Záchytné orientační body kolem ostrova a pro mne zatím země neznámá, navíc zahalená mlhou.
Počasí pod psa, začíná foukat a „U poblitýho“ to s loďkou dost hází. Už se tomu názvu nedivím! Žaludek má co dělat. Sklízíme se zpátky do zátoky a já dostanu do ruky prut. Bílej, dámskej, s hezkou duhovou návnadou.
„A nahoď!“ pobízí mě chlapi.
Natáhnu ruku, prstem držím vlasec, přehozený překlápěč a hop! Háček se mi zachytí za rukáv…
„Hmm, tak to zatím nech jen tak volně klesnout podél lodi…” Nechám tedy návnadu klesat.
„Máš povolenou brzdu?”
„Jakou brzdu?” Zakoulení očima a další ukázka manipulace s celým navijákem, který mi zatím navíjí úplně jinak, než by měl…
„Až ti to ťukne o dno, tak navineš o metr zpět.”
„Jak hluboko je dno?”
„Tady dvacet, jinde třeba šest a dál na moři klidně dvěstě metrů.”
„A jak to mám asi poznat?” vrčím, ale zkouším to. Za chvíli už mi něco tahá za vlasec. Srdce se mi rozbuší! Ryba? Zaseknu. Pomalu navíjím.
Na háčku se třepe úplně malá, zlatá rybka. Opatrně vyvlíknu háček z tlamky, po vzoru Jakuba rybáře jí vlepím pusu a pouštím ji zpátky do vody.
„Příště se vyhýbej duhovým návnadám, drobečku!“